Citáty (postavy)

Antikvář: Některé věci je dobré znát, některé ne.

Anya Forger: Táta je největši lhář na světě. Ale... je to hustý lhář.

Botan: Pan Enmík si konečně vyndá dudlík. A když tak udělá... Ale ne! Udělala jsem kvůli tomu povyk, ale ani nevím, co to znamená!

Bowman: Nezáleží na tom, jak úžasný je lidský intelekt, tahle planeta ho snadno pohltí a spláchne. Lidská láska a nenávist nezůstanou. Ale život a činy přetrvají. Ty a já jsme jeho součástí. Proto můžeme stát na této zemi. Proto se můžeme dívat na tento výhled. Přesto se lidé budou hrabat v minulosti a toužit po znovuzískání někdejší slávy. Ani přeměnou starověkých relikvií v moc a zbraně se tento pohled před námi nezmění.

Bright: Umělá inteligence, která přestane myslet, ztratí důvod své existence.

David Martinez: Implantáty s mým tělem přirozeně splývají. Naopak se s nima cítím mnohem líp.

Drosselmeyer: Nesmíte zapomínat na to, že Kačka je kačka.

Drosselmeyer: Ne v každém příběhu žijí šťastně až na věky.

Drosselmeyer: Neexistuje přeci nic nudnějšího než dokonalá hrdinka.

Drosselmeyer: Pokud jsi rytíř, musíš ovládnout svůj strach a pak zlo porazit. Pokud jsi ta zlá, musíš princeznu bez milosti zabít. Pokud jsi princezna, musíš prince zachránit silou své lásky. Pokud jsi princ, musíš použít moudrost a odvahu... Aj, ty nemůžeš.

Drosselmeyer: Jaké to poklidné dny. Jaké to pokojné dny. Věčně však trvat nebudou. Právě to je na příbězích skvělé.

Drosselmeyer: Snažíš se psát zodpovědně, viď? Právě proto ti to nejde. Příběhy je třeba psát volně, bezohledně, měl by ses jen poddat svým pocitům.

Edel: Nechť se těm, kdož svůj osud přijmou, dostane štěstí. Nechť se těm, kdož svému osudu čelí, dostane slávy.

Edel: Pravda je malá stydlivá věcička. Přibliž se a skryje se celičká. Pravda je malá osamělá věc. Můžeš jí utíkat, chytí tě přec.

Edel: Plamen může temnotu osvětlit. Avšak bez tmy jeho záři nespatříš.

Edel: Bojíš se tmy? Vidím, že tě zahaluje temnota nejistoty. Ovšem pokud chceš pro někoho zazářit, nesmíš se tmy bát.

Edel: Kdo je šťastnější? Člověk, který stále sní, nebo člověk, který se ze sna probudil?

Edel: Tento drahokam se jmenuje Láska. Pokud se vám tolik líbí, můžete si jej nechat. [...] Vězte však, že drahokam je to silný, leč snadno puká, je krásný, leč snadno se zakalí a boj o něj může přivodit smrt.

Enmík: Sny těch bez špetky pudu sebezáchovy... přináší neuvěřitelnou zkázu nejen ostatním, ale hlavně jim samým.

Fakir: Já... Takovému potupnému osudu se nepoddám! Změním ho.

Fakir: Mýtos se mění. V Mýta, jakého neznám.

Fakir: Netopí se, že ne? Může se kachna utopit? Jak ji znám, ona určitě může.

Fakir: Ty jsi ve skutečnosti kachna. Já jsem se ve skutečnosti... Já jsem se ve skutečnosti pořád za někým schovával. Nikoho jsem ochránit nedokázal.

Femio: Žádné slovo mě nevystihuje méně než „strach“. Ne, kdybych musel jmenovat jedinou věc, ze které mám strach, nejspíš by to byla má krása.

Genkai: Boj opravdu začíná potom, co si usmyslíš, že nemáš šanci.

Genkai: Říkal jsi, že se schovávám za spravedlnost. O to mi ale vůbec nejde. Jen je mezi těmi, co nemám ráda, dost grázlů.

Havran: Od nemluvněte jsem tě vychoval a dával ti pít svou vznešenou krev, ale ty jsi přece jen hloupá lidská holka.

Hermie: Láska je krásná, ale lidé kvůli ní také trpí a jsou smutní, viď? Těžko se říká, že někoho miluješ. Všichni v sobě své pocity dusí.

Hibiki: Nejsem člověk, za kterého jsem se vždy považoval. Když jsi přišla ty, stal jsem se svým skutečným já. Protože ty jsi sem přišla.

Jason: Víš, čím to celé začíná? Začíná to strachem. Jo. Lidi. Lidi se bojí neznámého. Není nic horšího než my sami. Jako druh... Jsme nepředvídatelní. A krutí. Obzvlášť v situaci, kdy chceme přežít. Jo. Už staří Řekové to vystihli. „Na světě je spousta hrůz, ale lidé jsou ze všeho nejhorší.“

Jimmy Kurosaki: Viděl jsem hodně týpků, kterým z toho hvízdlo. Silné implantáty z těla prostě vytlačí duši a oni pak balancují na pokraji nicoty. Vždycky to s nima dopadne stejně. Buď z toho zešílí, nebo se nechají zabít.

Jósuke Šibazaki: Muž, který si zvolí konzoli SEGA, nemůže žít takový obyčejný život.

Jú Ominae: Je jedno, jak vědecky pokročilý jsi, lidé se přírodě nemohou rovnat. I když jsi civilizace bohů.

Jú Ominae: Využíváš Boha k ospravedlnění své reformace světa! Sám moc dobře víš... že zneužíváš Boha, abys unikl svým zločinům! Ty nejsi Bůh. Jsi člověk! O naší budoucnosti... rozhodneme my!

Júsuke Urameši: Tak Enma, jo? Toho ve rvačce asi neporazím. Ne, počkat... než se mnou mrskne, můžu mu dát nečekanou čelovku. Pak se dostanu za něj a oslepím ho. Pak mu už jen stačí rozmáčknout kulky a vítězství je moje!

Júsuke Urameši: Každá nepozornost znamená smrt, je? Z nějakého důvodu se ale stejně strašně bavím.

Kačka: Páni, takové krásné oči. Mám pocit, že se v nich utopím. Ale... vypadají tak smutně.

Kačka: Kdybych mohla být holka a mohla stát principálu Mýtovi po boku, pak jednou... Jednou by se mi možná podařilo vrátit mu do tváře úsměv.

Kačka: Neflákám se, jen si dávám pauzu; to můžu.

Kačka: Když jsem princeznou Tutu, dokážu zatančit jakýkoli tanec. Ale jsem to vážně já? Nebo někdo jiný?